Hans Dietrich - I. díl
I.
,,Hansi, ta tvoje sračka se nedá pít'' zavrčel Gustav.
,,Udělej si vlastní kafe... Nejsem tvoje máma, debile.''
,,Pššt ! Slyšeli jste to?! Něco sem zaslechl ve křoví.'' vykřikl paragán.
,,Co zas? Vy blbečci od Fallschirmjägers jak nemáte pod prdelí letadlo jste z toho celý podělaný.''
,,Drž hubu, já tam teď vopravdu něco viděl...'' křoví zašustilo a přes dvůr přeběhla černá kočka.
,,Hahá, sem to řikal, jak nemaj pod prdelí letadlo, bojej se i koček!''
,,Řikám ti sklapni nebo ti rozbiju hubu!''
,,Už se bojim...'' provokoval Gustav.
,,Tak dost!'' zařval Unteroffizier, který právě vycházel z usedlosti na dvůr ,,Paragáni, náklaďáky sou tady. První četa do druhýho a třetího Opelu, takhle postupně až po čtvrtou četu do posledního vozu.'' zavelel četař a celá skupina výsadkářů se začala zvedat, i náš ustrašený společník.
,,Měj se, posero.'' zařval Gustav na rozloučenou.
,,Hej, a nezapoměn si padák!'' rozchechtali se všichni.
Žaludi, jak jednou trefně poznamenal Ludwig podle výsadkářských helem, odjeli za několik vteřin. Uhasili ohýnky, naložili munici, zbraně a vybavení (kdo ví, jestli i padáky) na korby a odjeli.
,,Ještě, že už se spakovali, za chvíli bych na něj asi vlítnul...'' zamachroval Gustav.
,,Jasný, jasný. Chtěl bych tě vidět, jak se tváříš, až by ti vzal starej propustku na tenhle víkend.'' reagoval Ludwig.
,,Víte vůbec někdo kam je přesunuli?'' zeptal jsem se všech.
,,Jó, prej teď pojedou někam víc na západ, až snad do oblasti kolem St. Mere Eglise.'' z farmy vyšel Tobias. ,,Slyšel jsem jak si povídá náš poručík s jejich velitelem.'' dodal.
,,Určitě si je špehoval s hrnkem připláclej na dveře, co?!'' poškádlil ho Gustav a vysloužil si nevrlý pohled.
,,Jasný, budu špehovat vlastního poručíka! Ne, dělal sem vám nový kafe, tupci. Dyž vám to Hansovo tak nechutná.''
,,Díky Tobiasi, jim se člověk stejně nezavděčí.'' ohlédnul jsem se na Gustava. Ten si zrovna naléval do plechače kávu.
,,No, já bejt vycvičenej paragán, kterej prošel Krétou a jinym peklem, tak by mě asi dost nasralo tady popojíždět na korbách od vesnice k vesnici celý jaro.'' otevřel Ludwig znovu téma.
,,To jo, pendlujou tady už asi 3 měsíce, musí to bejt fakt sranda takhle... Hééj, nejseš magor!'' vykřikl Tobias, teď už celý zlitý od kávy. Vedle něj stál zrudlý Gustav a v ruce držel prázdný plecháč.
,,Ne, to teda nejsem! Ty seš magor, to kafe je ještě větší sračka než to Hansovo a ještě je horký!'' ulevil si Gustav a sedl si na neopracovanou kládu.
,,Ty seš takovej... ehm, příště dělá kafe Gustav!'' oznámil nám Tobias a sedl si blíž k ohni, aby trochu uschnul.
,,Sem ti říkal, jemu se člověk nezavděčí. Co bys chtěl z týhle podělaný náhražky'' uzavřel jsem hádku.
,,No, žaludi se aspoň projedou, my tady trčíme u kanonu furt na stejným místě a večer co večer čumíme na prázdný nebe. Možná jediný co nám hrozí z oblohy je, že nás posere holub. Já chci bojovat.'' postěžoval si Karlík. Karl Strauss byl z nás nejmladší, bylo mu kolem 20ti, a i když byla válka už v pokročilém stádiu, on pořád jen mluvil o tom, jak ''nakopem tomíkům prdel''. Právě vyšel z Hitlerovi mládeže a byl protekčně zařazen na ''klidnou frontu''. Jeho strýc měl známeho ve štábu maršála Rommela a tak byl synovec Karlík zachráněn od východní fronty.
,,Radši sklapni.'' ozval se Ludwig ,,Co chceš víc?! Máš tady vodu, každej den teplý žrádlo a taky měkkou postel, kafe stojí za hovno, ale to se dá vydržet. Nebo by ses radši nechal převelet do toho zkurvenýho Rumunska?! Abys mohl střílet Ivany? Snad nejseš tak vymytej tim lhářem Goebelsem.'' vypěnil Ludwig.
,,Radši dojdu přiložit, oheň už pomalu dohasíná a nebudem přece rozsvětcovat reflektory, ne.'' usmál se Ludwa a odešel někam za stodolu. Karlík seděl na složené dece opřený o přední plech flaku a začal si pucovat odznáček Hitlerjugend.
,,Žes to ještě nezahodil.'' prohodil jsem směrem ke Karlovi. Karlík na mě pohlédl vykulenýma očima. ,,Ještě nedávno jsem do Hitlerjugend chodil!'' a odznáček rychle schoval.
,,Už ho nechte, ať si ten svůj přitroublej odznáček pověsí třeba na čepici.'' řekl Gustav a s nechutí začal srkat teplou kávu.
Mezi námi zavládlo ticho. Na celém dvoře zavládlo ticho. Družstva ostatních flaků seděli stejně jako my poblíž svých kanonů a hřáli se u ohňů. Byl jeden z prvních teplých letních věčerů, ale chlad byl pořád dobře znát. Naše protiletadlová četa byla už delší dobu rozestavena kolem menší usedlosti na kopci poblíž městečka Bénouville. Celý zbytek naší tankové divize byl na doplnění stavu víc ve vnitrozemí skoro až u Chartres. Jedině naše protiletadlová četa, jako všechny ostatní z celé Francie, jsme byli přesunuti blíže k pobřeží a uvedeny do stálé pohotovosti. Ve výzbroji jsme měli tři flaky 38. Byla to 20ti milimetrová rychlopalná zbraň, to nejlepší co mělo Německo proti spojeneckým náletům. K četě ještě patřily tři polopásy 7/1, ale ty byly rozestaveny dál na kraji lesa. Velitelství bylo spolu s divizí pryč a celé naší četě velel poručík Dönitz. Já a ještě Ludwig jsme byli nabíječi. Gustav byl střelec a Tobias nám velel, ale většinou chodil spolu s Karlíkem pro munici.
Večer plynul klidně dál. Já jsem si právě začal listovat v nějaké knižce, kterou jsem před tím našel v domě. Kromě podrobných schémat tanečních kroků bylo všechno ve francouštině. Karlík si spokojeně pohrával s odznáčkem v kapse uniformy. Tobias s Gustavem pili kafe a přitom se dohadovali jestli je Volkswagen Kübel rychlejší než Jeep. Ani jeden z nich přitom Jeep nikdy neviděl. Za chvíli se vrátil Ludwig s chlapem od třetího flaku, myslím, že se jmenoval Walther. Oba nesli náruč plnou polínek a klacků. Walther se odpojil a pokračoval ke svému kanonu. Ludwig složil dřevo na zem a začal zachraňovat oheň, ten náš byl ze všech nejmenší, ale brzy se rozhořel.